Moje cesta

Když mi bylo 23 let, poprvé mi došlo, že na tom, co jím, záleží. Měla jsem 13 kg navíc a toužila zhubnout. Moje snaha o lepší postavu nakonec spustila vlnu hlubšího zájmu o to, jak lidské tělo funguje. A byla jsem fascinovaná. Protože jsem ale získala vysněné míry, motivaci dále se výživou zabývat nakonec utlumily jiné, v té době pro mě důležitější zájmy. Bavilo mě ale dále pozorovat, co lidé jí, jak vypadá jejich tělo… občas jsem se neudržela někomu poradit, když jsem viděla, že se zbytečně trápí a hledá odpovědi, kde chybuje. Pořád mi ale nedocházelo to nejpodstatnější. Souvislost výživy se zdravím, přestože jsem nadále měla mnoho chronických obtíží, které jsem od dětství brala přirozeně jako součást svého života (atopický ekzém, neustálé křeče v břiše, bolesti hlavy, propady energie…). Jak už to tak v některých případech bývá, člověk musí věci prožít, aby se dostal k hlubšímu poznání.

Byl rok 2014 a mně se narodilo druhé dítě. Poměrně brzy po prvním. Moje tělo bylo stále papírově mladé, přesto však extrémně unavené. Po pár měsících nespaní se dalo vše dohromady a začal mi vypovídat imunitní systém. Stále jsem se točila v kruhu nejrůznějších nemocí, až se přidaly absurdní potravinové alergie a ve stavu „proboha, já už nemůžu ani nic jíst“ jsem navštívila imunologa. Zjistila jsem, že mám silnou alergii na kasein kravského mléka a sóju. Do té doby běžnou a hojně využívanou ingredienci v mém jídelníčku. Prošla jsem si tím, čím stále prochází v dnešní době více lidí, rodičů i dětí, starších i mladých… Nevěděla jsem, co mám jíst, moje tělo navíc bylo tak přecitlivělé, že reagovalo téměř na vše jako na alergen. V extrémní únavě bylo těžké něco řešit. Nenašla jsem nikoho, kdo by mi poradil. Cítila jsem se hladová, nejen fyzicky, ale i emočně a sociálně. Uvědomila jsem si, kolik pro mě jídlo znamenalo a jak velký problém může být vyřazení jedné položky i po psychické stránce. Nechtěla jsem takto žít.

V první fázi mě ke změně vedla sobecká snaha a nechuť vzdát se svého starého života plného uspokojivých chutí, společenských setkání v cukrárně apod. Stalo se něco významnějšího. Jak jsem měnila strukturu jídel, objevovala a prokousávala se novým světem alternativního stravování, moje tělo se začalo uzdravovat. A to dokonce z problémů, které mě trápily od dětství. Začala jsem mít více energie, chuti do života, proměnilo se nejen mé tělo, ale i psychika. A především. Nalezla jsem víru, že nic není definitivní, že každý může být do značné míry tvůrcem svého života.

Život mi do cesty přivedl mnoho lidí s podobnými, nebo i jinými zdravotními problémy a já postupně zjistila, že jen málo lidí má v dnešní době tělo v harmonii. Objevila jsem v sobě upřímný zájem o lidská trápení a touhu věnovat čas těm, kteří se rozhodli s tím něco dělat. Bylo mi ale jasné, že to nelze jen z pozice vlastních zkušeností, a tak jsem se pustila do studia a brzy pochopila, že už bude celoživotní. Následná práce s klienty mě naučila respektu k individualitě. Ale také k daným zákonům přírody, jejíž jsme, ať chceme, nebo ne, neoddělitelnou součástí.